ALQUIST (listuje v knize):
Nenajdu? – Nepochopím? – Nenaučím
se? – Zatracená věda! Ó že všechno nenapsali! –
Galle, Galle, jak
se dělali Roboti? Hallemeiere, Fabry, Domine, proč jste tolik
odnesli ve svých hlavách? Kdybyste nechali aspoň stopu
tajemství Rossumova! Ó! (Zabouchne knihu.)
Nadarmo! Knihy
už nemluví. Jsou němé jako všechno. Zemřely, zemřely spolu s
lidmi. Nehledej! (Vstane a jde k oknu, jež otevře.) Zase noc.
Kdybych mohl spát! Spát, snít, vidět lidi – –
Jakže, ještě jsou
hvězdy? K čemu jsou hvězdy, když nejsou lidé? Ó bože, což
nezhasly? – Ochlaď, ach ochlaď mi čelo, stará noci! Božská,
spanilá, jako jsi bývala, – noci, co tu chceš?
Není milenců, není
snů; ó chůvo, mrtvý je spánek beze snů; ničí modlitby už
neposvětíš; nepožehnáš, matko, srdcím tlukoucím láskou. Není
lásky. Heleno, Heleno, Heleno! – (Odvrátí se od okna. Prohlíží
zkumavky, které vyňal z termostatu.) Zase nic! Nadarmo! Co s
tím? (Rozbije zkumavku.) Všechno je špatně! Vidíte přec, že už
nemohu. – (Poslouchá u okna.)
Stroje, pořád ty stroje! Roboti,
zastavte je! Myslíte, že z nich vynutíte život? Oh nesnesu toho!
(Zavře okno.) – Ne, ne, musíš hledat, musíš žít – Jen nebýt tak
stár! Nestárnu příliš? (Dívá se do zrcadla.) Tváři, ubohá tváři!
Podobo člověka posledního! Ukaž se, ukaž, tak dávno jsem neviděl lidskou tvář! Lidský úsměv! Cože, tohle má být úsměv?
Ty žluté, jektající zuby? Oči, jak to mrkáte? Fuj, fuj, to jsou
stařecké slzy, jděte! Už neumíte v sobě udržet svou vláhu, styďte
se! A vy změklé, zmodralé rty, co to brebtáte? Jak se třeseš,
potřísněná brado? Tohle že je poslední člověk? (Odvrátí se.)
Nechci už nikoho vidět! (Usedne u stolu.) Ne, ne, jen hledat!
Prokleté vzorce, oživněte! (Listuje.) Nenajdu? – Nepochopím? –
Nenaučím se? –
